Skeptikové v aktuální debatě o globálním oteplování často uvádějí argument, že Země prošla v minulosti hned několika vlnami masového vymírání, na kterých se člověk přirozeně nepodílel. Jen v posledních 500 milionech let planeta prošla hned pěti takovými vlnami, přičemž nejvážnějším bylo to permské, během kterého zmizelo až 95 % veškerých mořských živočichů a 70 % suchozemských.
Ve všech těchto pěti případech vědci konstatovali narušení koloběhu uhlíku. To mohlo mít za následek například okyselení oceánů, či oteplení planety na úrovně nepřijatelné pro stávající živočichy. Naopak případné vulkanické erupce většího rozsahu mohly ve výsledku způsobit přílišné ochlazení atmosféry. Důležitým faktorem byla podle vědců také rychlost, s jakou k růstu objemu oxidu uhličitého v atmosféře docházelo. Zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře či v oceánech nemuselo být nutně spouštěčem masového vymírání, pokud k němu docházelo postupně v průběhu delšího období a zvýšené úrovně se udržely po delší čas. Podle Daniela Rothmana, jednoho z autorů studie v minulosti stačilo přibližně 310 gigatun oxidu uhličitého absorbovaného v oceánech, aby byla spuštěna masová vymírání. Tohoto objemu přitom lidstvo za současných emisí dosáhne někdy kolem roku 2100.
V MIT upozorňují, že bezprostřední důsledky takovéhoto vymírání nebudou okamžitě citelné, jedná se totiž o proces trvající řádově tisíce let. Jakmile je však jednou nastartován, jeho průběh je pravděpodobně nezvratný. „Jedním z limitů (našeho výzkumu) je naše omezené pochopení načasování a trvání těchto výkyvů. Ale i s touto nejistotou je jasné, že dnešní objem spalování fosilních paliv konkuruje, ne-li předčí výkyvy v uhlíkovém cyklu, které v minulosti souvisely s masovým vymíráním,“ varuje Rothman.
